V hudebním salonku na klavíru je nyní vystavena nenápadná hudební dedikace Ference Liszta Karlu Chotkovi z roku 1851, kterou jsme pro zámek zakoupili z antikvariátu ve Wiesbadenu. Jedná se o tzv. Husitskou píseň.

Jak Franz Liszt naletěl českému podvrhu: Příběh „Husitské písně“ a rodu Chotků

Když slavný klavírní virtuos Franz Liszt v roce 1840 poprvé triumfálně navštívil Prahu, chtěl vzdát hold českému národu i jeho nejvyšším představitelům. Toužil složit velkolepé dílo inspirované husitskou historií. Místo středověkého chorálu ale nevědomky proslavil studentskou písničku k pití. Významnou roli v tomto příběhu plném mystifikací sehrál vlivný šlechtický rod Chotků.

Osudová záměna v pražském salonu

Během návštěvy Prahy zaštiťoval Lisztův pobyt samotný hrabě Karel Chotek, tehdejší nejvyšší purkrabí Království českého. Liszt byl nadšen jeho osvíceným přístupem k rozvoji města i vřelým přijetím pražské smetánky. Když pak skladatel v salonu hraběnky Šlikové požádal o nějakou autentickou husitskou píseň, kterou by mohl hudebně zpracovat, nastal problém. Skutečný chorál Ktož jsú boží bojovníci nikdo z přítomných neznal.

Hraběnka Šliková chtěla zachránit situaci a nabídla Lisztovi tehdy populární píseň „Těšme se blahou nadějí“ v domnění, že jde o památku z 15. století. Nadšený Liszt melodii okamžitě zpracoval do své klavírní fantazie Hussiten-Lied. Na znamení hluboké úcty a díků ji oficiálně věnoval právě svému mecenáši, hraběti Karlu Chotkovi.

V pozadí stál slavný falzifikátor Václav Hanka

Píseň, kterou Liszt i purkrabí Chotek považovali za středověký klenot, byla ve skutečnosti moderní politickou mystifikací:

• Skutečný autor: Melodii i původní text složil skladatel Josef Theodor Krov kolem roku 1820 jako studentský popěvek. 
• Cenzura a exil: Kvůli revolučnímu obsahu byla píseň zakázána a autor musel uprchnout do Londýna. Do Čech se ale šířila tajně a anonymně. Vydal ji nakladatel J. Hoffmann jako anonymní Píseň husitskou z 15. století.
• Hankův zásah: Melodie se zalíbila jazykovědci a známému literárnímu mystifikátorovi Václavu Hankovi. Ten k ní napsal nový text a definitivně z ní vytvořil „starobylou husitskou píseň“. Právě tato verze se dostala k Lisztovi.

Globální hit roku 1851 a chotkovský paradox

Skutečný boom zažila skladba v roce 1851, kdy Liszt slavil úspěchy se svými Uherskými rapsodiemi. Evropští vydavatelé začali zpětně hledat jeho starší národní skladby a objevili právě Husitskou píseň. S tímto obdobím se pojí dvě velké zajímavosti:

• Dedikace pro syna: Skladba se v roce 1851 začala masivně šířit v německých hudebních sbornících. Sběratelé historických tisků však zjistili, že vedle původních pražských výtisků věnovaných purkrabímu Karlu Chotkovi se v mezinárodních katalozích (včetně archivu IMSLP) objevilo nové věnování – pro jeho syna, mladého hraběte Bohuslava Chotka, který byl rovněž diplomatem a velkým Lisztovým obdivovatelem.
• Vydavatelský paradox: Zatímco se noty s chotkovským věnováním prodávaly po tisících, hudební věda v padesátých letech 19. století definitivně prokázala, že jde o novodobý podvrh. Na popularitu skladby to však nemělo žádný vliv.

Příběh Lisztovy Husitské písně tak zůstává fascinující ukázkou toho, jak se romantická mystifikace, šlechtický patronát rodu Chotků a světová hudební genialita spojily v jeden nečekaný celoevropský hit.

Zdroj: DVORSKÁ, Pavla. Václav Hanka a hudba. Olomouc, 2011. diplomová práce (Mgr.). UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Filozofická fakulta.